Prababi mala len šesť rokov školy, navyše v nemčine, a tak nás jej riekanky prešpikované nemeckými slovíčkami sprevádzali celé detstvo.
Príbeh našej čitateľky Šárky z Brna uverejňuje v českom jazyku.
Žili jsme celé moje dětství i mládí v samém centru Brna, naproti Moravanky, dnešní obchodní dům Baťa a všude jsme chodili pěšky. Maminka do práce a my se sestrou na základku i gymnázium a sestra později i na vysokou školu.
Jen tatínek, který se věnoval ekologii vodních zdrojů jezdil po celém kraji vlakem nebo autem. Ve dvoupokojovém bytě nás bydlelo pět. Kromě maminky, tatínka a mojí sestry také prabába Tekla, maminčina babička. Ta pro nás se sestrou vařila celý první stupeň základní školy.
Na obědy domů jsem se přímo těšila. Prababi dělala i moučníky, jako jablka v županu, domácí sušenky anebo ovocné pěny, které vypadaly jako sliny. Tekla měla jen 6 let školy a navíc se učila v němčině a tak nás její průpovídky, básničky a říkanky prošpikované německými slovíčky doprovázely celé dětství. Když jsme běhaly po bytě byly jsme frešle, česaly jsme se u špíglu nebo na místo filé jsme měly fišle s bramborovou kaší.
Zpětně viděno to byly krásné chvíle a vždycky jsem měla jistotu, že doma nebudu sama, ale že na mě prababi čeká. Někdy kolem čtvrté nebo páté třídy jsem občas litovala, že nejdu s ostatními spolužáky do fronty před jídelnou. Usmiřovalo mě vědomí, že na mě doma čeká možná Čtyřlístek (časopis mého dětství) a něco dobrého a na to bylo spolehnutí.
Prababička se dožila požehnaného věku 98 let a do poslední chvíle byla s námi doma. Všichni společně jsme se o ni starali, ale nejvíc maminka se starší sestrou. Sama si vzpomínám, že jsem poslední roky babičce četla noviny nebo knížky a hrála s ní jednoduché hry, které už hrála Tekla po paměti.
Na konci života ji trápil zelený zákal a byla téměř slepá. Vzpomínám si, jak paní doktorka pokaždé chválila fyzický stav prababičky, že nemá proleženiny, je nakrmená a čistá. Tehdy už nemohla chodit a tak i stravování a hygiena probíhaly na lůžku. I v těch posledních dnech s námi aspoň trochu mluvila a hlava jí myslela. Když odešla, bylo mi asi 16 let a cítila jsem to jako velkou ztrátu. Byt osiřel a my s ním.
Po mnoha letech se teď všichni společně staráme o naši maminku Danušku. Nebylo to vůbec lehké přijmout její diagnózu neurčité demence a vyrovnat se s faktem, že ta činorodá žena bude stále méně samostatná a okolní svět, který dříve zvládala s přehledem se pro ni stane neznámým a nepochopitelným místem.
Je nás na to dost a zase jako o prabábu si péči dělíme podle možností a nastavení osob v rodině. Tatínek chodí pro obědy a na nákup. Sestra vyřizuje všechny platby a účty a chystá každou neděli léky na další týden. Já rodiče vozím autem na chatu a o víkendu vařím, taky s maminkou trénujeme paměť a díky mamince jsem se stala certifikovanou trenérkou paměti. Naše děti, tedy vnoučata berou babi na výstavy a procházky nebo na její oblíbené kafíčko s cigárkem.
Jsem na nás vlastně pyšná. Dokážeme se domluvit a spolupracovat. Někdy to samozřejmě zaskřípe, ale přesto ta naše popletená maminka žije pořád v kruhu rodiny a po zásluze sklízí, co do nás zasela. A za sebe mohu jen doufat, že příklady táhnou a moje tři milované dcery budou tuto tradici péče udržovat dál.
Vaše čtenářka z Brna, Šárka